Stravenkový paušál

Jednou z povinností zaměstnavatelů je umožnit zaměstnancům stravování (§ 236 odst. 1 zákoníku práce). Zaměstnavatel má řadu možností, jak tuto povinnost bude plnit. Vedle závodních jídelen a kantýny je asi nejrozšířenějším způsobem poskytování stravenek.  Motivací často bývá snížení daňové zátěže. Stravenky pro zaměstnavatele představují daňově uznatelný náklad, pro zaměstnance pak příjem ze závislé činnosti osvobozený od daně.

Jakou změny tedy přináší nový stravenkový paušál?

Zákon dani z příjmů pracuje s pojmem „příspěvek poskytovaný zaměstnavatelem zaměstnanci na stravování za jednu směnu“ případně „příspěvek poskytnutý na stravování“. Tento příspěvek bude existovat vedle stávajícího stravenkového systému, tj. nenahrazuje jej.

Zjednodušeně řečeno půjde o čistě finanční příspěvek nepodléhající zdanění, avšak na rozdíl od stravenek bude od daně a odvodů na straně zaměstnance osvobozen pouze do výše 70 % horní hranice stravného, které lze poskytnout zaměstnancům odměňovaným platem při pracovní cestě trvající 5 až 12 hodin dle zákoníku práce. Limit tedy v současnosti činí 75,60 Kč za den/jednu směnu. Jakýkoliv příjem zaměstnance poskytnutý ve formě příspěvku na stravování nad tuto částku tak bude podléhat dani z příjmů ze závislé činnosti (tj. vstupuje do hrubé mzdy zaměstnance).

Pro zaměstnavatele je však poskytnutý příspěvek na stravování ve formě paušálu daňově uznatelným nákladem v plné výši (tj. i ve výši nad 75,60 Kč), oproti stávajícímu limitu do 55%.

Nový systém vychází vstříc zejména zaměstnavatelům, protože redukuje administrativu vydáváním stravenek či rozdílením prostředků na elektronické stravenkové karty. Odpadá též provize vydavatelů stravenek a rozpočítávání příspěvku pro účely daňové uznatelnosti. Stravenkový paušál se bude vyplácet přímo. V tomto ohledu je třeba upravit příslušný vnitřní předpis.

Na straně zaměstnance je sice výhoda nezdaněného příjmu limitována, zároveň však není omezen jako při uplatnění stravenek ani časem, ani ochotou obchodu či restaurace stravenku přijmout.

V podmínkách současné omezené nabídky stravování může stravenkový paušál představovat pro zaměstnance i zaměstnavatele výhodnější variantu.

 

Zákon o znalcích v novém hávu

Nejviditelnější změnou, kterou zákon přináší je rozdělení dosud existujících znaleckých ústavů na znalecké kanceláře a znalecké ústavy. Znaleckými ústavy budou nadále (s drobnými výjimkami) pouze veřejnoprávní instituce (např. vědecké ústavy, vysoké školy). Soukromé společnosti budou mít status znalecké kanceláře. Zákon přitom usiluje o zvýšení důvěryhodnosti subjektů tím, že v případě znalecké kanceláře požaduje, aby v ní působili minimálně dva zapsaní znalci. Pro ústav požaduje působení jednoho zapsaného znalce.

Současně se značně zvyšují požadavky na znalecké posudky, které v případě posudku znalecké kanceláře budou muset být podepsány alespoň jedním zapsaným znalcem. Z formálního hlediska by měly mít posudky jednotnější strukturu, což by mělo přispět k jejich porovnatelnosti.

Zákon pak obsahuje i značně vysoké sankce za nedodržení povinností znalce včetně např. nedodržení lhůty k vydání posudku. Povinností znalce bude též uzavření pojištění profesní odpovědnosti.

Z hlediska praxe vyvolává otázky zejména úprava centrálního registru znaleckých posudků. Zde se totiž budou evidovat veškeré posudky, a to od fáze zadání do jejich zpracování. Ministerstvo spravedlnosti, jež evidenci vede, totiž může povolit nahlížení do této evidence orgánům státní správy. Přísně vzato tak není vůbec vyloučeno, aby např. soud touto cestou zjistil, že byl zadán posudek k určité věci a – přestože, si klient nepřál posudek použít, nebo posudek nebyl dokončen – soud tohoto posudku využil v řízení nebo si přizval dotčeného znalce k výslechu.

Podmínky zákona musí znalecké kanceláře splnit do jednoho roku. Zapsaní znalci pak mají nyní přechodné oprávnění k činnosti na 5 let. Poté budou muset absolvovat nový zápis a patrně i zkoušky. Dle dosavadních ohlasů lze očekávat, že se okruh znalců, kteří budou chtít v činnosti za těchto podmínek pokračovat, značně zmenší.

 

Dopad změny zákona o praní špinavých peněz na developery

Novela upravila výčet tzv. povinných osob. Mezi povinné osoby se tak nově řadí vedle osob oprávněné k obchodování s nemovitostmi nebo ke zprostředkování obchodu s nimi rovněž jiné osoby, které nakupují či prodávají nemovité věci v rámci své podnikatelské činnosti nebo provozují činnost realitního zprostředkovatele ve smyslu chystaného zákona o realitním zprostředkování. Při zprostředkování pronájmu nemovitostí však pouze v případě, že půjde o zprostředkování pronájmu s výší měsíční platby přesahující 10 000 EUR.

V minulosti panovala nejistota, zda společnost (developer), která nakupuje pozemky, aniž by současně byla sama realitní kanceláří, patří mezi povinné osoby. Tuto nejasnost tedy novela odstranila. Povinnou osobou tak v praxi bude každý developer, zprostředkovatel pronájmu nebo servisní společnost, která provádí zprostředkovatelské služby v rámci holdingu (překročí-li limit 10 000 EUR ročně).

Pro společnost to znamená zejména povinnost zavést příslušné vnitřní procesy identifikace a kontroly klientů, zpracovat vnitřní systém uplatňování politiky AML a ustavit příslušnou odpovědnou osobu z řad statutárního orgánu a kontaktní osobu pro oblast AML.