Daňové zvýhodnění za ukončení exekucí

Nedávná novelizace exekučního řádu s sebou přinesla změny zákona o daních z příjmu. Poplatníci daně z příjmu budou mít nově nárok na slevu na dani z příjmu v případě, že dojde k zastavení exekučního řízení, ve kterém vystupují jako oprávnění, a zároveň budou splněny další podmínky.

Za prvé je třeba, aby se jednalo o exekuční řízení, které je vedeno alespoň tři roky, aniž by bylo na dlužníkovi cokoliv vymoženo. V takovém případě by měl exekutor vyzvat oprávněného ke složení zálohy na náklady exekuce. Pokud se oprávněný rozhodne zálohu nesložit, exekutor řízení zastaví. Zastavením exekučního řízení na základě této skutečnosti vznikne věřiteli nárok na náhradu ve výši 30 % z vymáhané pohledávky bez příslušenství. To má však samozřejmě háček. Zákonodárce se vcelku pochopitelně rozhodl limitovat množství exekučních řízení, na základě kterých tento nárok věřiteli vznikne, a v důsledku toho i výši nárokovaných náhrad. Další podmínkou, která tak musí být splněna, je, aby v řízení byla vymáhána pohledávka v maximální výši 1500 Kč bez příslušenství.

Zmíněná náhrada nebude věřitelům vyplácena. Bude pouze poskytována formou slevy na dani z příjmu. Maximální výše této slevy je s ohledem na výše uvedené 450 Kč za jedno zastavené exekuční řízení. Slevu je však třeba uplatnit ve stejném zdaňovacím období, ve kterém bylo předmětné exekuční řízení zastaveno. V opačném případě sleva propadne.

Na náhradu vzniká v případě zastavení exekučního řízení právo jak fyzickým, tak právnickým osobám. Potenciálně tedy tato novinka může být zajímavá pro ty z našich klientů, kteří mají vůči svým dlužníkům větší množství nízkých pohledávek, které splňují uvedené požadavky.

 

Oprávněnost náboženské, filozofické a politické neutrality na pracovišti

V relativně nedávném rozhodnutí se Soudní dvůr Evropské unie zabýval velmi citlivou otázkou, a to otázkou náboženské neutrality na pracovišti.  Soudní dvůr ve zmíněném rozhodnutí zodpověděl, zda jsou osoby, které z náboženských důvodů dodržují určitá pravidla oblékání diskriminovány v případech, kdy zaměstnavatel interními pravidly zakazuje zaměstnancům nosit na pracovišti viditelné symboly politického filozofického nebo náboženského přesvědčení.

Soudní dvůr zdůraznil, že je třeba, aby takové pravidlo působilo vůči všem zaměstnancům stejně. V případě, že je tato podmínka splněna, pak se podle Soudního dvora nemůže jednat o přímou diskriminaci, a to i přesto, že takové pravidlo může některým zaměstnancům působit nepříjemnosti. Pokud tedy zaměstnavatel zachází se všemi zaměstnanci stejně a bez rozdílu tak, že je všem uložena povinnost nosit neutrální oděv, pak se jedná pouze o vyjádření politické, filozofické a náboženské neutrality zaměstnavatele.

Soudní dvůr však připustil, že může jít o případ nepřímé diskriminace, a zabýval se tím, zda je náboženská neutralita zaměstnavatele v takovém případě legitimním cílem a zda je tudíž nepřímá diskriminace, která na základě interních pravidel vznikne, odůvodněná. V tomto ohledu vyslovil, že náboženská neutralita legitimním cílem být může, ale jen za předpokladu, že zaměstnavatel má skutečnou a odůvodněnou potřebu toho, aby jeho zaměstnanci vystupovali ve zmíněných ohledech neutrálně.

V neposlední řadě Soudní dvůr zodpověděl, zda je možné zakázat na pracovišti pouze nošení výrazných a rozměrných symbolů náboženského, filozofického a politického přesvědčení. Soudní dvůr vyslovil, že v takovém případě by se již o přímou diskriminaci jednalo, jelikož nošení takovýchto symbolů je připisováno pouze některým skupinám, a tudíž by takové pravidlo negativně působilo jen a pouze vůči nim, což nelze připustit.

V případě, že Vaši zákazníci očekávají v rámci obchodních transakcí neutralitu ve vztahu k náboženství nebo filozofickému a politickému přesvědčení, je tedy možné stanovit, že zaměstnanci tuto neutralitu musí na pracovišti dodržovat.

 

K možnosti akcionářů a společníků převzít odpovědnost za rozhodnutí statutárního orgánu

Jak lze v rámci společnosti nastavit mantinely působnosti statutárního orgánu a je přípustné a za jakých okolností, aby akcionáři či společníci udíleli statutárnímu orgánu pokyny k tomu, jak má v konkrétním případě rozhodnout? A kdo nese za takové rozhodnutí odpovědnost? Zejména pro členy statutárních orgánů je zásadní otázkou, zda za taková rozhodnutí mohou akcionáři či společníci přijmout odpovědnost namísto statutárního orgánu nebo je odpovědnost ponechána na nich samých.

Nejvyšší soud se právě takovou otázkou zabýval v jednom ze svých nedávných rozhodnutí. Případ se týkal akciové společnosti, nicméně závěry Nejvyššího soudu jsou obecného rázu a je možné je beze zbytku aplikovat i na jakoukoliv jinou kapitálovou společnost.

Není pochyb o tom, že akcionáři či společníci mohou apelovat na statutární orgán a pokusit se ho přesvědčit k určitému rozhodnutí. Stejně tak je ale nesporné, že v takovém případě leží finální rozhodnutí na bedrech statutárního orgánu a stejně tak leží na statutárním orgánu i odpovědnost za toto rozhodnutí.

Podle názoru Nejvyššího soudu je však přípustné, aby akcionáři či společníci převzali odpovědnost za některá rozhodnutí a statutárního orgánu v případě, že skutečně chtějí, aby takové rozhodnutí statutární orgán učinil. Lze to však pouze tehdy, pokud nejde o záležitosti spadající do obchodního vedení společnosti, tedy do běžných obchodních záležitostí.

Pokud tedy statutární orgán učiní rozhodnutí z podnětu akcionářů či společníků, které se týká běžné obchodní činnosti, nezbavuje jej to odpovědnosti za dodržení povinnosti jednání s péčí řádného hospodáře a nezakládá to spoluodpovědnost na straně společníků či akcionářů.

Pokud však půjde o rozhodnutí, které se týká například dlouhodobých cílů společnosti a jejího strategického řízení, pak takové rozhodnutí může být mimo hranice obchodního vedení. Pokud pak například stanovy svěřují působnost v těchto věcech do rukou statutárního orgánu, pak lze připustit, aby za rozhodnutí, která se jich týkají, převzali odpovědnost akcionáři a společníci.