K povinnosti zaměstnanců nesdělovat výši své mzdy

Je vcelku běžnou praxí, že zaměstnavatelé zavazují své zaměstnance k tomu, aby zachovali mlčenlivost o některých informacích získaných v souvislosti s pracovním poměrem. Mezi tyto informace bývají často zahrnovány i údaje o mzdě zaměstnanců, stejně jako o jejich dalších odměnách. K zachování mlčenlivosti o výši mzdy bývají zaměstnanci zavazováni například v samotné pracovní smlouvě nebo vnitřními předpisy. Je však často diskutovanou otázkou, zda je tento konkrétní závazek v souladu se zákonem.

Podle zákoníku práce platí, že odchylná úprava práv nebo povinností v pracovněprávních vztazích nesmí být nižší nebo vyšší, než je právo nebo povinnost, které stanoví tento zákon nebo kolektivní smlouva, jako nejméně nebo nejvýše přípustné. Z této věty, stejně jako z dalších ustanovení zákoníku práce je znát vysoký důraz na ochranu práv zaměstnanců. Ustanovení, které by se týkalo povinnosti mlčenlivosti o mzdě, však v zákoníku práce není. Na první pohled by se tudíž dalo říci, že platně zavázat zaměstnance mlčenlivostí ve věci jejich mzdy možné není. Je však třeba mít na paměti, že zaměstnanci jsou povinni jednat v souladu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Takovým oprávněným zájmem může být i nevyzrazení výše mzdy a způsobu odměňování jeho konkurentům.

Na druhou stranu je třeba dát si pozor na formulací tohoto závazku. Podle názoru ombudsmana není možné stanovit závazek absolutně, tedy tak, že by zaměstnanec nesměl výši své mzdy sdělit nikomu. Tím by bylo neúměrně zasaženo do práv a povinností zaměstnanců.

Dále podle ombudsmana neobstojí ani ustanovení, podle kterého je tato povinnost stanovena vůči ostatním zaměstnancům zaměstnavatele, a to proto, že srovnávání výše mzdy je jedním ze způsobů, kterým jsou zaměstnanci chráněni před mzdovou diskriminací.

Klientům, kteří zavazují zaměstnance k mlčenlivosti ve věcech jejich mzdy, lze tedy doporučit, aby formulaci této povinnosti věnovali zvýšenou pozornost.

 

K možnosti zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky

Až donedávna byl teorií i judikaturou univerzálně prosazován názor, že zaměstnavatel nemůže odstoupit od konkurenční doložky bez uvedení důvodu. Taková možnost zaměstnavatele byla považována za příliš znevýhodňující vůči zaměstnancům, a to nejen vzhledem k negativním dopadům na jejich právní jistotu. Tento přístup nebyl příliš překvapivý vzhledem k tomu, jak silně jsou zaměstnanci v pracovním poměru chráněni.

O to překvapivější je nedávný rozsudek Ústavního soudu, ve kterém se zmíněnou problematikou zabýval. Šlo o případ, kdy si zaměstnavatel a zaměstnanec sjednali konkurenční doložku. V rámci této konkurenční doložky si dojednali, že každý z nich je oprávněn od doložky odstoupit, a to i bez udání důvodu. Zaměstnavatel této možnosti využil poté, co zaměstnanec podal výpověď z pracovního poměru, a od doložky odstoupil, aniž by udal důvod.

Zaměstnanec s tímto postupem překvapivě nesouhlasil a obrátil se na soudy. Jeho cílem bylo domoci se neplatnosti odstoupení od konkurenční doložky. Vzhledem k již zmíněnému dosavadnímu přístupu zaměstnanec uspěl u všech instancí, včetně Nejvyššího soudu. Až Ústavní soud se zastal zaměstnavatele a označil paušální znemožnění zaměstnavatelům odstoupit od konkurenční doložky bez udání důvodu za excesivní, iracionální a porušující základní práva zaměstnavatele, přičemž akcentoval důležitost autonomie vůle a smluvní svobody.

V závěru rozhodnutí Ústavní soud zdůraznil, že každý případ je třeba posuzovat individuálně. Přesto lze předpokládat, že tento přístup bude v případě obdobných sporů do budoucna aplikován.

 

Ochrana podnikatele v právních vztazích

Obecně je přijímáno, že podnikatel jako profesionál v obchodním styku musí prokázat větší míru obezřetnosti a znalosti. To platí zejména ve srovnání s mírou ochrany, která je právními předpisy poskytována spotřebitelům. I podnikatel se však může dostat do situace, kdy udělá nešťastné obchodní rozhodnutí a očekává zákonnou ochranu.

I podnikatel je totiž podle názoru Nejvyššího soudu vždy chráněn korektivem dobrých mravů. To znamená, že v případě, kdy podnikatel uzavře v rámci své činnosti smlouvu, která je v rozporu s dobrými mravy, může se dovolat její neplatnosti. Tak tomu bylo i v případě, který se nedávno dostal před Nejvyšší soud a ve kterém si podnikatel od nebankovní instituce půjčil finanční prostředky, na něž byla smlouvou uvalena úroková sazba, která běžnou úrokovou sazbu převyšovala více než patnáctinásobně. Nejvyšší soud v tomto případě vyslovil, že takovéto ujednání je v rozporu s dobrými mravy a tento korektiv se uplatní i mezi podnikateli. Smlouvu v tomto bodě tedy označil za neplatnou.

Podnikatel může být rovněž tzv. slabší stranou smluvního vztahu. V takovém případě mu náleží ochrana tomu odpovídající. Silnější smluvní partner nesmí zneužít svého silnějšího hospodářského postavení zejména k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. I v takovém případě se slabší smluvní strana může dovolat neplatnosti právního jednání bez ohledu na to, zda je podnikatelem či nikoliv.