Náhrada škody dle krizového zákona? Ministerstvo vnitra razí odlišný právní výklad

Se zahájením další vlny pandemie a dalšího nouzového stavu vyvstává otázka, jak se stát postavil k dosud uplatněným nárokům na náhradu škody. Zatímco zmíněný pokus o vyloučení aplikace krizového zákona soud zhatil již na jaře minulého roku, přijalo Ministerstvo vnitra novou strategii.

Ministerstvo vnitra v současnosti odmítá žádosti o náhradu škod způsobených krizovými opatřeními v době nouzového stavu s tím, že § 36 krizového zákona se uplatní pouze pro náhradu škody způsobené osobám výhradně v důsledku provádění krizových opatření, které mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétní osobě nebo konkrétní skupině osob. Opatření, jež omezují plošně svobodu pohybu či shromažďování a jež omezují provoz obchodů a pohostinství podle tohoto výkladu nejsou individuálními akty, ale obecnými opatřeními normativní povahy.

Jde tedy o rozvinutí již dříve naznačené výkladové linie, podle níž je hlavní příčinou vzniku škod sama pandemie, tj. krizová situace, na níž plošná opatření reagují.

Domníváme se, že tato interpretace neodpovídá smyslu ustanovení § 36 krizového zákona, ani účelu, pro který byl přijat. Konečně, výčet opatření, jež může vláda dle § 5 a 6 krizového zákona samozřejmě zahrnuje i opatření k omezení svobody pohybu a shromažďování, jež jsou implicite plošná, nikoli individuální. Náhrada škody pak náleží jak v případě škod následkem individuálních opatření, tak opatření plošných. Ministerstvo vnitra sice argumentuje judikaturou v oblasti náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci, nicméně náhrada škody dle krizového zákona je založena na jiném principu a tuto analogii lze tedy použít pouze omezeně.

V případě žádosti o náhradu škody podle krizového zákona je tak třeba počítat s tím, že uplatnění nároku u příslušného ministerstva nebude úspěšné a žadatel bude nucen nárok uplatnit u soudu.

 

Přezkum závazných stanovisek v novém

Novela by měla odstranit výkladové nejasnosti ohledně přezkumu závazných stanovisek, který byl paralelně upraven zatím jak ve stavebním zákoně, tak ve správním řádu. Podle ustanovení § 4 odst. 9 stavebního zákona v původním znění bylo přezkumné řízení limitováno lhůtou jednoho roku, která se počítá ode dne vydání závazného stanoviska dotčeného orgánu. Toto přezkumné řízení mohlo být vedeno pouze v rámci odvolacího řízení proti rozhodnutí, které bylo závazným stanoviskem podmíněno. To ovšem vedlo k zásadním výkladovým potížím. Možnost dosáhnout přezkumu závazného stanoviska tak u řízení trvajícího déle, než rok byla prakticky vyloučena. V případě, že se odvolací správní orgán ve stavebním řízení obrátil na nadřízený správní orgán s žádostí o přezkum závazného stanoviska, přestože roční lhůta od jeho vydání uplynula, nadřízený správní orgán odvolacímu mohl dle některých výkladů pouze sdělit, že nemá pravomoc zákonnost a správnost závazného stanoviska posuzovat.

Novela stavebního zákona zmíněné ustanovení § 4 odst. 9 a 10 vypouští. Přezkum závazných stanovisek se tak nyní bude jednotně řídit pouze správním řádem (§ 149 odst. 5).

Po novele účinné od 31. 12. 2020 správní řád striktně rozlišuje přezkum závazných stanovisek v odvolacím řízení a zároveň umožňuje vést samostatné přezkumné řízení. Přezkumu (zákonnosti i správnosti stanoviska) v odvolacím řízení lze podrobit stanovisko bez ohledu na to, kdy bylo vydáno; není tedy pochyb o tom, že lze přezkoumat i stanoviska starší jednoho roku. Navíc je stanovena i lhůta 30 dní, v níž je povinen nadřízení správní orgán orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska stanovisko potvrdit nebo změnit.

Závazné stanovisko je po novele správního řádu možno přezkoumat i v rámci přezkumného řízení. V něm se zkoumá pouze zákonnost závazného stanoviska a lze je zahájit do 1 roku od právní moci rozhodnutí, které bylo závazným stanoviskem podmíněno. Nově též závazné stanovisko nelze v přezkumném řízení zrušit nebo změnit po uplynutí 15 měsíců od právní moci rozhodnutí, které bylo závazným stanoviskem podmíněno.

Další novinkou je vydání závazného stanoviska fikcí. Správní řád nově v ustanovení § 149 odst. 4 stanovuje povinnost správního orgánu příslušného k vydání závazného stanoviska vydat toto stanovisko bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy byl o vydání závazného stanoviska požádán (ve zvláště složitých případech 60 dní). Dle stavebního zákona se přitom usnesení o prodloužení lhůty k vydání závazného stanoviska pouze poznamená do spisu. Nebude-li závazné stanovisko dotčeného orgánu vydáno ve lhůtě pro jeho vydání, považuje se za souhlasné a bez podmínek. Dle důvodové zprávy by uplatnění fikce souhlasu mělo být výjimečné.  

Zde je ovšem třeba upozornit na skutečnost, že dle § 4 odst. 10 může nadřízení orgán zrušit souhlasné závazné stanovisko, pokud k jeho vydání bez podmínek nebyly splněny podmínky, a to kdykoli ve lhůtě do 6 měsíců po vydání rozhodnutí, jehož podkladem takové závazné stanovisko bylo.

Přes snahu sjednotit výklad a zrychlit řízení tak novela zároveň zvyšuje nejistotu stavebníků tím, že umožňuje přezkum či zrušení závazného stanoviska i po poměrně dlouhou dobu poté, kdy na jeho základě bylo vydáno konečné rozhodnutí, a to i mimo běžný proces odvolání např. proti stavebnímu povolení.

 

Jak správně rozdělit zisk dle novely ZOK

Základní podmínkou výplaty zisku je, že zisk nebo jiné vlastní zdroje je možné rozdělit pouze na základě řádné nebo mimořádné účetní závěrky schválené nejvyšším orgánem obchodní korporace. Současně musí společnost provést zákonem definované testy, které zajistí, že rozdělením zisku nebo jiných vlastních zdrojů nedojde k narušení ekonomické stability obchodní korporace.

Na rozdíl od minulé právní úpravy platí, že v případě nesplnění podmínek pro výplatu podílu na zisku musí společník, jemuž byl podíl i přesto vyplacen, tyto prostředky vrátit bez ohledu, zda je přijal v dobré víře. To neplatí pouze v případě akcionáře akciové společnosti, kde je koncept dobré víry zachován.

Jaká testy tedy musí společnost provést?

a) Bilanční test

Bilančním testem se podle několika finančních ukazatelů (výsledek hospodaření, zisk a ztráta z minulých let, fondy tvořené společností atp.) určuje maximální částka způsobilá k rozdělení jako podíl na zisku. Společnost tak nevyplatí více, než si může reálně dovolit.

Zde dochází novelou ke zpřísnění a sjednocení tzv. bilančních testů, jež nově musí dělat i družstva. Nově se maximální částky k výplatě nebudou započítávat všechny fondy tvořené ze zisku, ale pouze ty, které společnost může volně použít. Rovněž se nově budou započítávat náklady na vývoj, jsou-li vykazovány v aktivech. Společnost tak nově nesmí rozdělit zisk nebo jiné vlastní zdroje, pokud nebude částka k rozdělení alespoň rovna neodepsané části nákladů na vývoj.

b) Test vlastního kapitálu

Povinnost udělat test vlastního kapitálu se nově vztahuje i na společnosti s ručením omezeným a družstva. Zisk ani jiné vlastní zdroje společnosti není možné rozdělit, pokud by vlastní kapitál klesl pod výši upsaného základního kapitálu zvýšeného o fondy, se kterými není obchodní korporace oprávněna disponovat, či pokud by byl vlastní kapitál po takovém rozdělení dokonce záporný.

c) Test insolvence

Prakticky beze změny zůstává pravidlo, že obchodní korporace nesmí vyplatit podíl na zisku nebo jiných vlastních zdrojích, pokud by si tím přivodila úpadek. Lhůta pro rozhodnutí o rozdělení zisku na základě řádné nebo mimořádné účetní závěrky je nově stanovena v souladu s judikaturou do konce účetního období následujícího po účetním období, za nějž byla účetní závěrka sestavena.

V případě, že zisk nebo jiné vlastní zdroje nebudou obchodní korporací vyplaceny do konce účetního období, budou převedeny na účet nerozděleného zisku minulých let. Může tak dojít i k tomu, že se jiné vlastní zdroje účetně transformují na zisk, což může v praxi působit obchodním společnostem komplikace.

Obcházení zákona má bránit nové ustanovení § 40 odst. 5 ZOK, dle něhož až na zákonem stanovené výjimky není přípustné poskytování bezúplatných plnění společníkům, nebo osobám jim blízkým.

Rovněž vyplácení záloh na zisk je zpřesněno. Nelze tak vyplácen zálohy na „jiné vlastní zdroje“, jež ovšem mohou být rozděleny v rámci dělení zisku. Pokud budou vyplaceny zálohy, avšak k rozdělení zisku nebudou splněny podmínky, platí povinnost zálohy vrátit do tří měsíců ode dne, kdy měla být schválena příslušná účetní závěrka.

Novela ZOK obecně zpřísňuje podmínky pro vyplacení zisku a pravidla pro jejich vrácení v případě porušení podmínek výplaty. S konkrétními dotazy k aplikaci těchto pravidel jsme připraveni Vám pomoci.