Úprava kurzarbeitu     

Podstatou kurzarbeitu je částečná kompenzace mzdových nákladů zaměstnavatelů tak, aby byla pracovní místa v nepříznivé ekonomické situaci po určitou dobu zachována, než dojde ke zlepšení ekonomické situace.

Podle české úpravy čerpání příspěvku v době částečné práce je možné pouze tehdy, když tento institut aktivuje svým nařízením vláda. Vláda může k aktivaci přistoupit tehdy, je-li závažně ohrožena ekonomika nebo její odvětví živelní událostí spočívající v přírodní pohromě nebo epidemii, kybernetickém útoku či jiné mimořádné situaci, která je zásahem vyšší moci, přitom může takový příspěvek omezit pouze na určité území či odvětví. Nařízením vláda rovněž určí dobu, po kterou bude příspěvek poskytován (max. 6 měsíců), a rozsah týdenní pracovní doby, ve kterém zaměstnavatel není schopen přidělovat zaměstnancům práci.

Zaměstnavatel bude moci příspěvek čerpat pouze na zaměstnance, jejichž pracovní poměr trvá minimálně 3 měsíce. Příspěvek naopak nebude možné čerpat tam, kde se uplatňuje konto pracovní doby. Ze systému jsou vyloučeni i zaměstnavatelé sankcionovaní za umožnění výkonu nelegální práce.

Příspěvek pak bude náležet zaměstnavatelům, kteří v důsledku závažného ohrožení ekonomiky České republiky nebo jejích odvětví z hospodářských důvodů nemohou svým zaměstnancům přidělovat práci v rozsahu nejméně 20% a nejvíce 80% jejich týdenní pracovní doby, a to v souhrnu za všechny pracovní pozice v podniku. Ve výsledku tedy bude značně záviset na skladbě zaměstnanců, tj. na počtu zaměstnanců, jichž se omezení reálně dotknou.

Výše příspěvku má činit 80% náhrady mzdy náležející zaměstnanci a pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění. Maximální výše příspěvku v době částečné práce pak je omezena na 1,5násobek průměrné mzdy měsíčně.

I nadále bude čerpání příspěvku podmíněno zákazem výpovědi z organizačních důvodů a zákazem čerpání jiných zdrojů veřejných prostředků. Nově platí, že příspěvek nebude náležet zaměstnavateli, který v měsíci předcházejícím nabytí účinnosti nařízení vlády vyplatil mimořádné podíly na zisku nebo provedl předčasné splácení úvěrů nebo zápůjček.

I pokud by vláda tento kurzarbeit neaktivovala nebo by se na určité podniky nevztahoval, bude stále možné v odůvodněných případech využít stávající úpravu § 209 zákoníku práce, který upravuje tzv. překážky v práci na straně zaměstnavatele při částečné nezaměstnanosti. Zde sice bude moci zaměstnavatel přistoupit k zavedení náhrady mzdy ve výši 60%, náklady na ni však nijak kompenzovány nebudou.

Závěrem lze tedy konstatovat, že jde sice o poměrně dobře upravený institut pomoci, který je však zcela závislý na vůli vlády. V praxi tedy bude významně záviset na politickém rozhodování aktuálního kabinetu.

 

Investice ze společného jmění manželů do výlučného majetku jednoho z manželů

SJM při absenci jiné dohody nebo rozhodnutí tvoří majetkové hodnoty náležející oběma manželům, konkrétně vše, co nabyl jeden z manželů nebo oba manželé společně za trvání manželství (s výjimkou darů, dědictví, věcí osobní potřeby apod.). Při vypořádání SJM pak každý z manželů má nahradit to, co ze SJM bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek, pokud se manželé nedohodnou jinak.

Ve shora uvedeném případě přitom soudy běžně rozhodovaly tak, že vlastník nemovitosti je povinen poskytnout druhému z manželů náhradu za to, že hypotéční úvěr byl splácen ze společného jmění, a to bez ohledu na skutečnost, že manželé užívali před rozvodem nemovitost k bydlení.

Toto nazírání pojmu investice bylo změněno nedávným rozhodnutím nejvyššího soudu ČR. Zohlednil přitom ustanovení § 690 občanského zákoníku, dle něhož každý z manželů dle svých možností přispívá na potřeby života rodiny včetně zajištění bydlení, přičemž takto vynaložené peníze při vypořádání SJM nenahrazují. V případě, kdy je potřeba bydlení řešena užívání nemovitosti v majetku jednoho z manželů a současně jsou ze SJM hrazeny hypotéční splátky, je třeba dle názoru soudu individuálně zkoumat, zda (i) částka vynaložená na splátky hypotéky by musela být vydána na zajištění totožné potřeby rodiny i v případě, kdyby současně nebyla vynaložena na výhradní majetek jednoho z manželů, a zda (ii) šlo o vydání přiměřené.

Pokud by tedy částka vynaložená na splátky hypotéky byla stejná nebo i nižší než částka nájemného za stejné nebo podobné bydlení, nebude mít vlastník nemovitosti povinnost druhé z manželů investici do hypotéční splátky nahrazovat. Pokud by splátky hypotéky byly vyšší než případné nájemné, bude třeba kompenzaci poskytnout.

 

Pomůže výhrada vlastnického práva v případě insolvence kupujícího?

Občanský zákoník v současnosti rozlišuje případy, kdy (a) výhrada vlastnictví je sjednána ve formě veřejné listiny nebo je smlouva opatřena ověřenými podpisy, a případ, kdy (b) výhrada vlastnictví je pouze zakotvena ve smlouvě bez těchto formálních požadavků.

V prvním případě má taková výhrada účinky i vůči věřitelům kupujícího a jedná se tedy i v rámci insolvenčního řízení o silný nástroj ochrany dodavatele. V případě, že insolvenční správce zahrne zboží do majetkové podstaty, dodatel se může uplatněním vylučovací žaloby domoci vydání tohoto zboží.

V případě neformálního sjednání výhrady vlastnictví však působí tato výhrada pouze ve vztahu mezi účastníky smlouvy. Vůči věřiteli kupujícího ji úspěšně uplatnit nelze.

V rámci insolvenčního řízení pak neformálně sjednaná výhrada vlastnictví nemá vůči věřitelům žádné účinky. Insolvenční správce tak takové zboží i přes uvedenou neformální výhradu vlastnictví sepíše do majetkové podstaty a zpeněží. Dodavateli pak nezbývá, než podat přihlášku pohledávky na kupní cenu zboží.

Dodavatelé by tedy při uzavírání smluv s výhradou vlastnictví měli zvážit nejen prosté zakotvení této výhrady do smlouvy, ale při zohlednění bonity obchodního partnera a povahy zboží uvažovat též o správné formě smlouvy.